Bílej havran - pečující Chárón? 

O lákavých démonech na druhém břehu řeky Léthé

Začalo to nevinně. Komentáře a diskuse na FB k tématu úspor v rozpočtu zdravotnictví obnažily smutné postoje zubožených lidí, masírovaných mediálním obrazem a vlastně i realitou, že ve zdravotnictví nic není zadarmo (není, třeba takové CT od Siemense musí mít oba okresní špitály vzdálené od sebe 30 km; mašina stojí 20 mega, ale my ho koupíme za 40 a o těch 20 se šábnem s distributorem), lidí masírovaných tím, že jakákoli solidarita je vlastně sprosté slovo, vhodné snad  do doby totální nesvobody silné individuality. A také lidí, sbírajících víčka, lidí, navlékajících víčka na špagát – to se pak krásně ukazuje v televizi, hudba kňourá a táhle vyje; to jsou emoce, story, budeme sbírat na invalidní kočárek, vozík, plínky, léčbu.

A maminky na FB si stýskají: učitě na naše postižené děti zase nezbude, zase budete šetřit a přitom feťáky a alkáče léčíte zadarmo, s komfortem a ještě jim dáváte důchody. Tatínci se neptají, asi nejsou na FB.

Zamyslel jsem se – a pak jsem na to přišel. Dávno jsem se přesvědčil, že moje žena má téměř vždy pravdu.

A tak jsem se jí zeptal, co ona na to. S těmi maminkami moc nesouhlasila (já podvědomě taky ne). 

A pak přišel od mé křehké-milované ten levý hák: „Napadlo Tě“,  povídá moje chytrá žena,  „co bys tak asi dělal, kdyby do toho spadla naše dcera?“

A tak jsem se zeptal dcery.

"Myslela jsi už na to někdy to vyzkoušet? Láká Tě to? Co je na tom lákavé? Proč bys to zkusila nebo nezkusila?"

Dcera odpověděla otázkou: "Přemýšlel jsi už nad tím, jak žiju v tom vašem světě? Na tom vašem břehu řeky? Že jakmile chci vystrčit nos z domu, ucítím, že lezu někam, kde mne nechtějí a dávají to najevo. Že pro chromajzlíky tenhle svět není. Vždyť i dveře domu se otevírají tak, že je z kriplkáry neotevřu. A když jsme šli přihlašovat na radnici psa, museli donést papíry na ulici a vítr je odnesl.  Stejně jsem je neměla na čem podepsat. "

Hořce se pousmála; "Když jsem potřebovala opravu vozíku, běhali jste s mamou 2 měsíce po úřadech a nakonec jste to vylítali. Mám vás ráda. Ale ostatní holky mají kluky, některé holky mají holky, ale  - někoho. Mají  je rádi jinak, než 23 letá má ráda 63 letého otce. " 

Ironicky a satyrsky se uchechtla. "Teda aspoň myslím, že to tak ostatní holky mají – moc vlastně neznám ani těch holek, natož kluků. Možná neumím mít ráda lidi; nemám vlastně ráda ani své tělo, jsem tlustá  - však také zkus pilates s myopatií."

Víc jsem nepotřeboval. Napadlo mne, že kdyby se objevil andělský vysněný princ (byť ve zbroji pekelné) a lákal: pojď se mnou, holka. Zaziješ, cos nikdy nezažila. A budeme spolu, na naší straně řeky, a je nás tam víc a máme se rádi.  Jo, odvede ji. 

A budu totálně bezmocný, budu rád, jestli se mi ji podaří alespoň najít až bude totálně down. Takových rodin už bylo – Kubíčkovi z Brna, německé Děti ze stanice ZOO, slovenská Suzanne...  

Nikdo nikdy nezabrání pádu do děsivých pekelných běsů a inferna pokud náš břeh nenabídne něco lepšího, než ten druhý.

Můj dlouholetý kamarád, stavební inženýr, vynikající bohem nadaný  muzikant, schopný se sám za den naučit na jakýkoli hudební nástroj spadl do hluboké kořalky, žije u Brna v boudě s dalšími 2 bezdomovci a vůbec mu už nevadí, jak se krade v Blance, jak plukovníci běhají Domině pro taštičky, jak rozkradli Mosteckou – nic. Je spokojen. 

Kdykoli jej přijedu navštívit, říká: tak co máš pěkného u vás? Co mi nabídne tvůj břeh? Nihil novi...

Naivní Fugasu, Havrane, Cháróne – přes tu Léthé se mi plavat nechce. Proč taky? 

Co nabídnu dceři, přijede-li pekelný princ?

Co nabídnete vašim dětem vy?